Pro potěchu očí a klid duše

Těch několik částic jara, uniknuvších mu jakoby z daleké a vysněné budoucnosti, udělalo z tohoto jindy mrazivého lednového dne neobvyklý prožitek smyslů. Pročistily oblohu s účinností monstrózního cyklónu, roztrhaly oblaka do bizarních cárů barev nejpestřejší palety, od konzervativní šedé přes akvamarínovou modř až po vyzývavou plutoniovou červeň, a v každém litru vzduchu zanechaly vůni, vedle níž Chanel no. 5 vypadá jak WC osvěžovač vzduchu s prošlou záruční lhůtou. A neskončily na nebi, ale pokračovaly na trávnících, z nichž s precizností sofistikovaného grafického filtru odstranily stín, čímž daly vyniknout svěží zeleni způsobem, jakým by to nedokázal ani nejodvážnější malíř. Rozpustily poslední zbytky sněhu a odkryly tak křiklavě oranžové kloboučky penízovek, do té doby úspěšně ukryté před okem houbaře-fajnšmekra. A nestačilo jim to, a tak pronikly i do půdy, ve které zažehly žár a uvolnily charakteristickou, lehce nahořklou kořenitou vůni tlení, omamně stoupající do vzduchu. A vyhnaly i pár žížal, jejichž tělíčka se leskla v bledém svitu slunce, které nechápavě pozorovalo jejich pošetilé počínání v půlce ledna... . A prý snad probudily i hmyz, pomateně narážející do okenních tabulí. Jejich dílo skryla až tma přicházejícího večera, tu či onehde prozářená měsícem problikávajícím clonou plynoucích mraků.

Toto opatrné, ale o to vítanější vykukování jara zpoza ponuré opony zimy mám snad ještě raději, než jaro samotné. Je to jako příslib do budoucna a ujištění: "Ne nemýlíš se, nebyl to sen, loni tu opravdu bylo jaro a bude zas...".

Lukášek to ve svých 2 letech samozřejmě nevnímá tak intenzivně jako já, což je dobře, protože kdyby náhodou ano, nebyl by docela normální, nýbrž naprosto nenormální. Jeho smysly nejsou ještě kalibrovány na vnímání takových nuancí, omezují se zatím jen na prosté podněty, ponejvíce chuťové.

On to ale zřejmě nevnímá vůbec. K tomuto závěru jsem došel na dopolední procházce. Kochal jsem se zrovna nečekaně pěkným počasím a Lukášek mezitím kmital kolem mě a dožadoval se mojí pozornosti se slovy: "Na koníka pudem, jó?" Má odpověď byla negativní: "Ne broučku, budeme ťapat, máš zdravé nožičky, tátu taky nikdo nenosí". Při představě, jak někdo vláčí za krkem 110 Kg vážicí monstrum, jsem se začal mimoděk usmívat. Asi jsem přitom vypadal mírně řečeno neinteligentně, protože paní, která mě míjela, se na mě rozhodně neusmívala, nýbrž přidala do kroku a kvapem zmizela za rohem. Lukášek ještě chvilku kňoural a poté zamířil do telefonní budky. Domníval jsem se, že se opět jedná o jeden z jeho mnoha rafinovaných projevů vzdoru, ale můj synek záhy rázně ukončil veškeré mé dohady nad jeho chováním. Opřen ručkama o skleněnou výplň budky zbrunátněl v obličeji, pronesl "Lukášek dělá bobek" a jarem prosycenou atmosféru tohoto lednového dopoledne vyhnal ze svého okolí tak, jako kapka nejmenovaného prostředku na mytí nádobí odpudí mastnotu na hladině vody. Toto dějství znamenalo také konec naší procházky (to je předpokládám jasné každému, kdo má malé dítě).

Odpoledne se počasí nepokazilo, ba se ještě více prohloubil jeho jarní nádech. Bylo nám líto zůstat doma u televize, a tak jsme se i přes počáteční protesty naší ratolesti vydali na Mohylu míru, znovu nasát tu nečekaně naservírovanou porci jara. A odtud také pocházejí fotky umístěné níže. Prostě jsem jen cvakal spouští fotoaparátu, protože se mi v tento den hrozně líbilo, co vidím. Snad se vám to bude líbit také. Nejedná se o nic výjimečného, ale jak říkám, v tuto roční dobu, kdy je člověk nejraději zalezlý doma nebo v nějakém pohostinství, byly tyto záběry pastvou pro oči. Neodpustil jsem si zaměřit svoji pozornost také na měsíc, neb i on se v tu chvíli jevil mým očím hoden zvěčnění. Poslední uveřejněná fotka ze soboty je čistě taková recese, Zdeněk mi zkrátka nevěřil, že ji publikuji...:-)

Foto ze soboty 15. ledna 2011

Foto z  neděle 16. ledna 2011