Hrdinové z dětství nestárnou

Nač to natahovat, řeč je o koncertu posledního hudebně aktivního člena zřejmě nejznámější hudební skupiny všech dob, o nestárnoucím Paulu McCartneym. Ano, je to tak, legendární ex-Beatle se v rámci turné One on One rozhodl navštívit i Prahu a já si uvědomil, že mám zřejmě poslední možnost vidět jej naživo a splnit si tak svůj dětský sen.

Prodej lístků byl spuštěn 31.března, kteroužto skutečnost jsem, pro mě typicky, zcela vypustil z paměti. Vzpomněl jsem si až 2 dny poté, kdy jsem k počítači sedal obávaje se pohledu na nápis "vyprodáno". Chmury vystřídalo nadšení; míst na stání u pódia (i ostatních variant) bylo ještě dost. Vzápětí však přišla hodně osvěžující sprcha- to když můj zrak utkvěl na částce. Pravda, nečekal jsem, že to bude zadarmo, ale přesto jsem bezděky otevřel ústa a dlouze zíral. Hlavou mi vířily myšlenky jako divoký kolotoč. Zastavily se až v okamžiku, kdy mě již potřetí oslovila má žena řka, ať si jej koupím, že to budu mít jako dárek k narozeninám. Teprve tato argumentace mě nalomila a za chvíli jsem již stahoval soubor se vstupenkou. Divný pocit však po zaplacení nevyprchal, dál se vznášel jako neodbytný mrak skrývající nepřeberné množství otazníků - nejsou to vyhozené peníze?, bude to stát za to?, neměl jsem za to koupit raději něco jiného? Dnes už znám odpověď na všechny tyto otázky:-) Ale nepředbíhejme.

Po pár dnech jsem zjistil, že koncertu se hodlá účastnit i můj kamarád a kolega z kapely Marek, za což jsem byl rád - sdílený zážitek je vždy silnější. Zahřál i pocit, že uspěchanou Prahou nebudu bloudit sám. Člověk, jehož orientační smysl nebyl pozměněn záhadnou a potměšilou mutací, těžko chápe mé obavy, ale věřte mi, že hrozba alternativní reality v podobě věčného bezcílného bloudění tratolištěm ulic, visí nade mnou pokaždé, kdy opustím práh našeho příbytku... .

A máme tu ten den s velkým D. V práci jsem si vzal půl dne dovolenou, vyřídil pár neodkladných záležitostí a vyrazil do Rosic, kde jsme si dali sraz před další cestou. Hodiny ukazují 13:45 a my se zapojujeme do hustého proudu aut směřujících po proslulé dálnici D1 směrem na Prahu. Navzdory všem pověstem o naší nejznámější dopravní tepně probíhá cesta docela bezproblémově a po zhruba 2 hodinách již vjíždíme do království spěchu a chaosu. Parkujeme v nákupním centru Chodov, kde zřejmě hodně pobavíme obsluhu u bezpečnostních kamer, neboť dlouho nejsme sto najít cestu z objektu. Nějak se mi u toho vybavil známý pokus s krysami, které cupitají labyrintem a hledají východ. Cesta metrem už probíhá bez problémů a za půl hodiny se již přidáváme k davu lidí před O₂ Arénou. Je asi 17 hod.

Nyní už pouze čekáme, až se otevřou brány monstrózního stánku sportu a kultury a ten nás pohltí do svých rozlehlých útrob. Čas si krátíme úvahami, spekulacemi i žertíky. Jedna paní si s sebou dokonce přinesla karton z krabice, na němž se uvelebila a po čase usnula, hlavu nepohodlně opřenou o hliníkové zábradlí koridoru k jedné z bran.

Za prosklenými dveřmi se konečně objevuje pohyb fluorescenčních výstražných vest ochranky a dav se rozezní nadšeným jásotem. Přesto trvá ještě celou půlhodinu, než se brány konečně otevřou a vpustí fanoušky dovnitř.

Hodiny ukazují 18:30 a stavidla se otevírají proudům natěšených fanoušků. Vytane mi na mysli filmová prvotina Beatles, ve kterých se davy fanynek s frenetickým jekotem řítí vpřed, nedbajíce zábran ani policistů. Zde v Praze po 50 letech už sice nevidíme takto nebývale šílené projevy davového šílenství, dychtivost a neklid fanoušků jsou však intenzivní a zklidnit se je daří jen částečně až při vstupní kontrole na zbraně a elektroniku. Po průchodu turnikety už pak někteří jedinci berou schody po dvou, aby se stihli dostat ke svému idolu co nejblíže.

Mačkáme se s Markem asi 10 metrů od zábran před pódiem a upíráme zraky na dění na něm. Technici v tričkách  "One on One Tour" ladí poslední detaily show, sem tam je přemístěn odposlech, zkrátka vše se zdá být na nejlepší cestě k završení netrpělivého vyčkávání. Pozoruji složení publika a jsem velmi mile překvapen, že tam rozhodně patřím k těm starším návštěvníkům. Obvykle mě zrovna netěší, když svojí přítomností věkový průměr skupiny lidí zvyšuji, ale zde si touto skutečností jen potvrzuji to, o čem jsem už dlouho přesvědčen, totiž že hudba Beatles je opravdu nesmrtelná a dokáže i po půl století oslovit generaci, jejíž rodiče nebyli na světě  ještě v době, kdy se členové Beatles vydávali na sólovou dráhu:-). Kousek napravo od nás vidím puberťáky, kteří si prozpěvují nejznámější hity brouků, a i přes občasný vokální nesoulad v jejich projevu mám radost a mé nadšení roste.

Asi půl hodiny před plánovaným začátkem se vynoří mixážní pult s DJ, který vypadá, jakoby vylezl z obalu desky Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band. Ten naše slechy oblažuje obskurními verzemi slavných beatlesovských hitů, které těžko zaslechnte jinde. Na pozadí běží projekce ukazující umělce v různých stádiích jeho života a nedočkavost fanoušků graduje. A je tu osmá hodina, okamžik plánovaného začátku show, ale pódium je stále prázdné. Pouze v jeho přední části skupina techniků stále kontroluje dráty od jakýchsi agregátů, které vypadají jako krátké hlavně protiletadlových děl. Čas od času se objeví nějaký člověk a vyzkouší mikrofon. Uvědomuji si, že i profesionální tým takové superstar, jakou je Paul McCartney, je koneckonců složený jen z lidí. Vzduch je prosycen nedočkavými výkřiky fanoušků, z nichž mnozí už pociťují i fyzické projevy dlouhého stání. I já jsem po více než 3 hodinách vestoje přemýšlel, jak nohám ulevit, a to ještě nezazněl ani tón z koncertu. Jeden mladý návštěvník kdesi za mnou neustále opakoval, že stojí jen na jedné noze, zapomněl však dodat, že ani ne na své. Když jsem uviděl jeho skelný pohled, došlo mi, že v krvi mu dělá společnost mocný chemický spojenec, díky němuž ten chlapík možná ani netuší, kde je a co tu dělá. Inu i to se stává.

Konečně se na pódiu setmí, úvodní fanfáry se zesílí, davem proběhne vlna potlačovaného vzrušení, která společně se vzrůstajícími výkřiky z tisíců hrdel vyplní prostor koncertní haly a intenzitou startu tryskáče propukne naplno v okamžiku, kdy projekce odkryje levorukou baskytaru značky Rickenbacker. Krátký okamžik ticha, poté se světla rozsvítí a Paul McCartney se svou kapelou přichází. Krátké přivítání s rozjásaným davem a za bouřlivého výskotu a potlesku zazní první akord A Hard Day´s Night. Od té chvíle následuje 2 a půl hodiny skvostné hudební oslavy, kterou by si každý fanoušek této britské skupiny měl alespoň jednou prožít.

Pocity, které jsem prožíval, lze těžko vyjádřit slovy. Hlavou mi proběhly zážitky spojené s poslechem Beatles od doby, kdy jsem jako malý sedmiletý kluk poprvé hltal tóny jejich raných hitů z počátku šedesátých let. Beatles v jakékoliv podobě mě od té doby provázeli téměř každý den. Jejich fotografie z období filmu Magical Mystery Tour, které máma kdysi vystřihla z nějakého časopisu, zdobily dlouhé roky skříň mého pokoje. Film "A Hard Day´s Night" jsem s mámou navštívil tolikrát, až si mě uvaděčky zapamatovaly jako něco nevídaného. I můj účes bylo nutno podřídit dávno pominulým trendům inspirovaným touto čtveřicí z Liverpoolu. Ve stylizované podobě hleděli i z odznáčku, který jedna naše spolužačka (raději ji nebud jmenovat) nosila v oblasti levého ňadra, tedy v oblasti srdce, přičemž to pravé vyhradila pro New Kids on the Block. A těch článků a historek, později i knih, které jsem o nich přečetl! Nemohu nezmínit ani tanec na píseň Eleanor Rigby s naší třídní na školním výletu ve 4. ročníku střední školy, který mi milá paní učitelka připomněla při psaní maturitní práce z češtiny. Nezapomenutelná je i naše spolužačka "Švába", křepčící kolem stolu a křičící "Got to get You into my Life!". Ze všeho nejvíc to byla právě jejich hudba, kouzelný svět nehynoucích melodií plných invence a radosti, který chytl za srdce snad každého, kdo jim dal šanci. Mé kazety s nahrávkami pocházely z různých koutů světa, vozil nám je tátův známý, kuchař na zaoceánském parníku. Při snaze rozklíčovat, který hlas patří Johnovi a který Paulovi dostávaly kazety i přehrávač pořádně zabrat. Mnoho pásek se namotalo do mechaniky, pomačkalo a přetrhlo, nicméně ani tyto nehody neznamenaly konec mé „beatlemánie“. Páska byla slepena modelářským lepidlem, před spojem opatřena krátkým nahraným varováním „vyndat a přetočit“ a kolotoč pokračoval dál. Přiložený papírek se seznamem skladeb vlastně znamenal můj první kontakt s psanou angličtinou - kolik času i zábavy mě stálo spárování písní s jejich názvy! Nejvíce vzpomínek však patřilo mé mámě, času strávenému při společném poslechu našich oblíbených písní, tomu, jak moc je měla ráda a jak by si tento večer užila, kdyby tu mohla být. Všechny dojmy se zkoncentrovaly v tomto jediném okamžiku a já se přistihl, jak se jen přitrouble usmívám a očima hltám idol svých dětských snů, který jakoby vyjmut z neúprosného toku času hraje a zpívá písně mého dětství. V tu chvíli jsem si opět připadal jako ten malý kluk u přehrávače, před nímž se zhmotňuje film vytvořený z jeho dětských fantazií. Leni díky, že jsi mi nedovolila ten lístek nekoupit:-).

A Paul McCartney? Byl úžasný, co víc dodat? Nezklamal ani v jediném ohledu. I celá show byla skvěle koncipovaná; a ač bylo jasné, kdo je tu hlavní hvězda a kvůli komu lidé přišli, na pódiu tu byla celá (mimochodem vynikající) kapela a ne pouze slavný ex-Beatle říkající „tady jsem, víc nepotřebujete“. I přes pokročilý věk ho zdaleka neopustil mladický elán ani humor, kterým nás bavil od začátku do konce. Ať už to byl jen výmysl či skutečnost, jeho historka o ruském ministru obrany, jehož první koupenou deskou byla údajně „Love Me Do“, vyvolala v sále přemíru veselí.

Těžko se vymýšlí závěr, protože tento příběh vlastně žádný nemá. Ač jsme kvůli parkování auta museli zmizet asi 3 minuty před koncem (zcela zbytečně, jak jsme záhy zjistili), budu se k chvílím stráveným v blízkosti této fantastického hudební ikony vracet velmi dlouho. A co je důležité, tak hudba Beatles i sólová tvorba jejich skladatele, zpěváka a baskytaristy Paula McCartneyho budou v srdcích nespočtu lidí z celého světa přetrvávat i nadále.

---

Foto i video dokumentace jsou pořízené mobilem a jako takové dost nekvalitní. Dal jsem je sem spíš jen pro ilustraci než pro umělecký dojem. Video jsem sestříhal, bohužel v několika pasážích jsem slyšet, kterak vyji. Budete-li si video pouštět, buďte prosím shovívaví:-)

Galerie

 

Videozáznam