Kategorie: Články

Po roce...

pf-2013Máme tu Vánoce. Ve vzácném tichu, pro tuto chvíli neposkvrněném jekotem našeho potomstva, problikávají světla stromku a matně se odrážejí na nedopité flaštičce od mléka, a já fascinovaně sleduji výsledky své "publikační" činnosti za uplynulý rok. Byl to (a stále ještě je) rok hektický a já toto zhodnocení zkrátka používám jako argument, proč dlaším článkem po PF 2012 je právě PF 2013.

Ne, říkám si, musím to nazvat jinak. Ale jak? Tak jak se vede po konci světa? Ne, příliš krátkozraké, dávné civilizace se přes svou nespornou přesnost v předvídání věcí budoucích klidně mohly seknout. Ale co, nejdřív pár slov, pak mě snad něco napadne...​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​ .

Sedím nyní u počítače, za sebou mám den plný příprav na zítřejší (tedy jak se koukám, tak už dnešní) dvacetiminutové finále u vánočního stromečku a nechávám myšlenky volně plynout.... 

Zatím to jde, neb naše mladší dítě jsme již potřetí uspali a já jsem ponocování docela uvykl. Nicméně jakmile se ozve charakteristický kvil, připomínající zvuk sirén známého letounu s přezdívkou Štuka, je snahám o dokončení mého jediného letošního příspěvku konec.

Když o tom tak uvažuji, nechápu, co jsme dělali, dokud jsme neměli děti. Dnes si dokážu představit nesčetné spektrum činností, které by šlo provozovat, nebýt oněch dvou „andílků“, tedy přesněji řečeno pravých protipólů andílků. Jenže my jsme je neprovozovali, tedy samozřejmě kromě činnosti, jejíž důsledkem bylo jejich narození, že. Tak co jsme ale hergot jinak dělali?!:-) To už je nyní jedno, neb přes nesčetné stesky typu coby kdyby, jsme šťastní, že je máme. Je to zkrátka o dětech, a připadá mi, že každým rokem více a více. A tak to má nejspíš být. Dokonce i do mé pisatelské pseudotvorby se téma našich dětí prolíná stále zřetelněji. Ony jsou totiž motorem veškerého dění, či oním pomyslným jazýčkem na vahách, každým svým sebemenším činem rozhodují o tom, jestli následujících 5 minut bude nuda nebo boj o přežití mimo zdi blázince. Mimochodem i ta fotka, která posloužila jako základ pro naše letošní PF, byla vykoupena asi půl hodinou nervů a nepočítaným množstvím úplatků. No a před pár dny jsem ke svému zděšení zjistil, že naše ratolesti jsou alfou a omegou i při tak samozřejmých činnostech, jako je pobyt na toaletě.

To bylo tak... Má nejdražší polovička potřebovala na hodinku či 2 někam zmizet, a na mě tudíž připadlo hlídání našich šotků. Vše se nicméně vyvíjelo dobře. Štěpánek se pokoušel prolomit zabezpečení Windows a nenechal se jen tak odradit opakovanými neúspěchy. Takže tady bylo vše na dobré cestě, počítač je vždy velká atrakce. Já s Lukáškem jsme hráli společenskou hru „Hurá na houby“. Ideální pro 4 leté dítě i jeho otce, který ho tím zaměstná a sám u toho relaxuje. Princip je jednoduchý – hážete kostkou, pohybujete se po hracím poli připomínajícím les a natrefujete na hnědé čudlíky symbolizující houby. Kdo jich má nejvíce, je vítěz. Bohužel právě u této hry nastal bod zlomu. Tradičně v okamžiku, kdy v poli zbývají 3 nebo 4 houby, to Lukáška obvykle přestane bavit, a pokud ho nadále chci udržet u smysluplné činnosti, musím jednat. Použil jsem tedy svého génia a nahradil již vysbírané „houby“ lentilkami. Hra okamžitě získala nový rozměr, nabrala na rychlosti, prodlevy mezi jednotlivými hody zredukovaly se na minimum a dokonce i televizní reklama, jindy vnímaná jako hlavní pořad, stala se nyní pouze bezvýznamným šumem na pozadí nekontrolovatelné chuti na pamlsek. Na tomto místě dlužno podotkonout, že původní verzi této hry již Lukášek hrát nechce. Jenže příroda je neúprosná a když jsou útroby plné produktů metabolismu určených k vyloučení, musí se jít. S grimasou v obličeji jsem zkontroloval přesný počet lentilek v hracím poli, ujistil Lukáška, že poznám, pokud nějaká zmizí a spěšně se odebral do místa tlakové nirvany. Nestačil jsem ale zaregistrovat, že Štěpánek nerovný souboj s počítačem právě vzdal... .

Ze spokojeného rozjímání na toaletě mě vytrhnul Lukáškův přerývaný jekot: „Táááátíííí, on mi je jííííííí!! Béééééééééé!!! Ty, huh!!!“. Následoval pád židle, směs zvuků, za které by se nestyděl ani režisér horrorů, pak vteřina ticha a nakonec tupý náraz do dveří WC následovaný opět tichem, tentokrát delším a daleko zlověstnějším. Ztuhlo ve mně vše, a tím myslím opravdu vše. Skoro bych odpřisáhl, že i nějaká ta extrasystola proběhla. Poté se dveře otevřely a mou hrůzu podnícenou přebujelou představivostí vystřídala nepopsatelná úleva a pobavení. Na toaletu vkráčel Štěpánek, v obličeji a na ručkách zaručeně přírodní pigmenty z glazury lentilek, které mu hlučně křupaly v pusince. Když s radostným výrazem za hlasitého mlaskání pronesl: „tata tata, hé, mňam“, opatřil barevnou čokoládovou dekorací i své tričko a podlahu. Ve spěchu jsem dokončil potřebu a odebral se zpět do místa hry. Takto nějak si představuji účinek výbuchu ručního granátu, rodiny s dětmi asi tuší, o čem mluvím. K mému nemalému překvapení byl hrací plán stále na stole, pouze prostý všech dekorací evokujících les a scházelo na něm 7 z celkového počtu 11 lentilek. Zbylé 4 bonbony byly všechny vyhlazené doběla, jak je Lukášek udatně bránil před nenasytnými spáry svého mladšího sourozence.
Co na závěr? Krásné Vánoce všem! A také zdraví, pohodu a klid. A nebo jen to zdraví, vždyť pohoda a klid mohou být dost nuda:-)

print Formát pro tisk

Komentáře

Jméno
Předmět
Kontrola
Text
  b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Nebyly přidány žádné komentáře.